„Já tak zoufale nikam nepatřím!“

„Ale patříš. Do sebe,“ usmál se na ni. 

„Čím více se budeš snažit zapadnout, tím více se vzdálíš sama sobě. Své pravé podstatě.

Nikdo na Zemi nikam nepatří, a přesto... Pokračovat ve čtení >>>

„Přijdou chvíle, kdy budeš bojovat, vzdorovat. Kdy použiješ všechna svá ostří a meče. Budeš se strachovat, utíkat, budeš nenávidět, klít i proklínat... Ale nikdy nezapomeň na to, kým opravdu jsi, Adiro.“

„Toto vše skutečně obnáší vtělení na Zemi?“ trochu se zalekla.

„Zdaleka ne, má milá, zdaleka ne.“ Pokračovat ve čtení >>>

„Kouzla se dějí jen do té míry, nakolik jim to dovolíš, princezno.

Mistrovství spočívá v pouštění kontroly. V otevřenosti, přijímání a nelpění. 

Představ si to jako velký proud. Proud všech možností, představ, příležitostí... Pokračovat ve čtení >>>

Bála se přijmout svou sílu. Věděla, co síla dokáže. Jak umí být ničivá a děsivá. Jak dokáže rozmetat na kusy celá města, celé světy i vesmíry. Strávit nitro a zatemnit mysl. Ach, velmi dobře si to pamatovala! A přesto téměř při každé meditaci slyšela: „Přijmi svou sílu“.

Užuž by se tomu oddala, ale pokaždé se zalekla při vzpomínce, kam jí tato pobídka kdysi dostala. Pokračovat ve čtení >>>

Otázka „Kdo jsem?“ ji pronásledovala na každém kroku, na každém útesu, při každém poryvu větru.

Tázala se a odpovídala si sama. Uspokojivou odpověď však najít nedokázala.

Byla snad dcerou větru? 

Byla zrozena z pouště anebo z vody? 

Byla vůbec člověkem?

Pokračovat ve čtení >>>