„Kouzla se dějí jen do té míry, nakolik jim to dovolíš, princezno.

Mistrovství spočívá v pouštění kontroly. V otevřenosti, přijímání a nelpění. 

Představ si to jako velký proud. Proud všech možností, představ, příležitostí...

Jako velkou tekoucí řeku. Chvíli čilou, dovádějící, chvíli klidnou, majestátní. Neustále se proměňující. 

Nikomu, ani řece nemůžeš přikazovat, kudy má téct a jakou má mít hloubku a sílu. Nebo můžeš, ale pak ztratí své kouzlo. 

Stejně tak životu nemůžeš určovat, jak se má odehrávat a dít. Avšak můžeš mu umožnit skrze sebe proudit. A s ním v tobě budou proudit i všechny (jeho) možnosti. Celý potenciál. 

Už tomu rozumíš, princezno?“

„Vzdát se kontroly je přece tak těžké!" opáčila. „Mám strach.“

„A čeho se doopravdy bojíš?“

„Sebe!“ vyhrkla. „Svých schopností... Bojím se, že se mi to vymkne z rukou... Ehm, z kontroly.“

„No právě! Zase ta tvá kontrola,“ pousmál se.

„Kontrola ti dává falešný pocit síly. Moci. 

Vzpomeň si na učení o Síle. Ty nejsi tvá síla. Síla je součástí proudu. Buď jí umožníš procházet zcela volně, nebo s ní budeš bojovat, budeš ji manipulovat. 

Klíčem k uvolnění je kultivace vnitřní jemnosti a něhy.

Když bude tvé nitro krásné, bude i tvůj vnější odraz krásný. Každý tvůj čin, gesto a slovo budou láskyplným požehnáním. 

Tím - bez jakéhokoliv očekávání - umožníš kouzlům, aby se děla. Aby z proudu možností vystoupila do fyzické reality. Lépe řečeno - abys je mohla prožít a uvidět.“

„Ale jak se mám Síle otevřít?“

Ticho. Stařík zmizel.

Bála se přijmout svou sílu. Věděla, co síla dokáže. Jak umí být ničivá a děsivá. Jak dokáže rozmetat na kusy celá města, celé světy i vesmíry. Strávit nitro a zatemnit mysl. Ach, velmi dobře si to pamatovala! A přesto téměř při každé meditaci slyšela: „Přijmi svou sílu“.

Užuž by se tomu oddala, ale pokaždé se zalekla při vzpomínce, kam jí tato pobídka kdysi dostala.

Až jednoho večera prožila a pochopila, že to není její síla. Že síla jí nepatří a nikdy nepatřila.

Je to Síla Života, Vesmíru, Přírody... Síla Existence, Stvoření... 

A ona si ji může na omezeně dlouhou dobu propůjčit. Může ji nechat skrze sebe přicházet, proplouvat, manifestovat...

Může ji přetvářet a formovat. Hrát si s ní, tvořit z ní a kouzlit, ale nikdy se s ní nesmí ztotožnit.

Pochopila výjimečnost tohoto daru. Pochopila, že je vyvolená. A nahlédla, že každý vtělený na Zemi je vyvolený. Neboť každý má dar v tomto čase a prostoru se Silou zacházet a skrze ni zhmotnit a spatřit sám sebe.

Zhluboka se nadechla a vydechla a každou buňkou svého těla cítila, že se její život navždy změnil.

Otázka „Kdo jsem?“ ji pronásledovala na každém kroku, na každém útesu, při každém poryvu větru.

Tázala se a odpovídala si sama. Uspokojivou odpověď však najít nedokázala.

Byla snad dcerou větru? 

Byla zrozena z pouště anebo z vody? 

Byla vůbec člověkem?

Chtěla být ptákem i delfínem. Hrát si v moři, létat nad světem. Dívat se shora, pohlížet na nebe a přitom na nic nemyslet. Jen být.

Být sama sebou... A přesně to ji pálilo. 

Nechápala, kým doopravdy je. Uměla do sebe nasát jakoukoliv esenci, ale nevěděla, která je ta její. 

Co když ani esenci nemá? Co když je její podstata průhledná? 

Co když je jejím údělem brát na sebe všechny šaty světa, prožívat vše, co je možné, ale výměnou za to nemít sebe sama, nebýt nikým? Ničím... 

„Hmm, zajímavá úvaha,“ napadlo ji. Možná na ní něco bude. 

Kdyby teď měla volit, kým by chtěla být, nedokázala by si vybrat. Neuměla by být jen jednou věcí, jedním živlem, jedním zvířetem či rostlinou. 

Byla tak mnohotvárná a neuchopitelná. Vrtkavá, náladová...

Z nekonečných úvah ji vytrhl neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Přesto měla pocit, že tam stál on. 

Muž se zářivě modrýma očima, který se jí zjevoval ve snech. Kterého znala od počátku věků, kterého se tak moc toužila dotknout, ale který jí neustále unikal.