„Nikdy neztrať své napojení, princezno.“

„Přijdou chvíle, kdy budeš bojovat, vzdorovat. Kdy použiješ všechna svá ostří a meče. Budeš se strachovat, utíkat, budeš nenávidět, klít i proklínat... Ale nikdy nezapomeň na to, kým opravdu jsi, Adiro.“

„Toto vše skutečně obnáší vtělení na Zemi?“ trochu se zalekla.

„Zdaleka ne, má milá, zdaleka ne.“

Znal celou pravdu, ale musel se krotit, aby ji nevyděsil. 

Úsměv mu hrál na vrásčité tváři a slunce tančilo po jeho rtech. Malý kolibřík mu zhlehounka poletoval u ucha a chvílemi se nořil do jeho stříbrem posetých vlasů. 

Adira ho milovala. Byl to skutečný král. 

Seděli ve starobylém výklenku u oceánu, kde spolu rozpravami a rozjímáním strávili celou věčnost. Adira tak moc toužila po dálavách a nových obzorech, a zároveň cítila obrovský smutek a žal v srdci. 

Možná už ho nikdy neuvidí... 

„Jsi připravena?“ tázal se jí. 

„Nevím, otče... Něco mě tu stále drží. Něco tajemného, nevyřčeného, neuchopitelného...“

„Jdi a jednou pochopíš.“

„Bojím se. Nerozumím tomu.“

„To už tě volá Země, mé dítě. Strach je jedna z emocí, kterou na ní budeš poznávat.“

„Tati...“ naposledy mu prohlédla do očí a tím jedním pohledem sdělila vše. 

Pak své oči zanořila do tmy, zhluboka se nadechla, vydechla, roztáhla křídla a skočila do víru pozemského časoprostoru. 

„Au, au, AUUU! Co se to děje? Má křídla!! Má křííí...“ 

Vír se za ní zavřel a volání utichlo. 

Adira zmizela. 

Nechtěl to vyslovit nahlas, protože jí také miloval... A právě proto ji do víru pustil. Aby naplnila svůj potenciál a projevila své dary na Zemi. Přes všechny překážky, strasti a trápení. 

Věděl; věřil, že to dokáže. 

Že znova vzlétne a jednou si na něj vzpomene, když pohlédne na nebe ✨

Zpět na všechny příběhy >>>